Knihovna

Těkaví a neklidní - jak na ně?

Jana Brabcová. Těkaví a neklidní - jak na ně?. Andragogika v praxi 2015

Podívejte se na ně, jak tam sedí a jen si hrají s těmi smartfouny! Jak to mám učit? Vždyť bez mobilu nebo facebooku nevydrží ani deset minut!

Nemusí vám jako lektorovi být nutně přes padesát, aby vás takové chování „generace Y“ rozčilovalo.

Co vlastně z pomyslného lektorského stupínku vidíme?

Jsou:

těkaví

neklidní

rozptýlení

stále on-line

příliš povrchní a sebevědomí

Mají:

pořád v ruce mobil

množství virtuálních přátel, které nikdy neviděli v reálu

sdílejí všechno - data, zážitky, díla...

chtějí si jen užívat a hrát…

Co vás napadne, když si to čtete? Je to spíš diagnóza, předsudek nebo charakteristika?

Ano, sociologové mluví jasně, nové generace (Y a nově už i Z...) mají svá specifika. Ale pořád jsou to naši zákazníci!

Možná až jim bude padesát, budou podobnější naší generaci, také budou trávit hodně času v práci a kvůli ní zanedbávat rodiny... A za nějaký čas začnou oceňovat reálná setkání víc než ta virtuální.

Všechny generalizace selhávají, vnímejme je individuálně. Mějme k nim respekt, jako ke starším cílovým skupinám. Nedokážeme-li to, budeme bez chleba!

Podívejme se na ně jako na cílovou skupinu, kterou se musíme naučit zaujmout. Udělejme si malý marketingový průzkum - a začněme kvalitativním výzkumem, třeba expertním dotazováním. Kde vezmeme experty? Jsou všude kolem nás! Naše děti, vnuci, děti od sousedů... Chcete-li focus group, zajděte do klubu, kde se schází, pozorujte a ptejte se: Jaký kurz vám utkvěl v paměti? Co jste se naposledy naučili a kde? Jaký typ výuky vás bavil ve škole? Co vás nudilo a nudí? Jak se dá se ve výuce použít twitter či facebook...?

Zjištěné informace si případně ověřme ve vlastním statistickém výzkumu, abychom si byli jisti, že si z nás potomek neutahoval (třeba jen proto, aby mohl dát na facebook nový zábavný příspěvek).

A co dál?

Pracujme s naším (vzdělávacím) produktem, jinak nám zastará! Přizpůsobme ho novým cílovým skupinám.

Inovujme ho, naučme se používat nové atraktivní pomůcky a metody. Dejme účastníkům kurzů šanci být aktivní, aby „sami“ určovali dynamiku výuky a sdíleli znalosti s ostatními. Dejme jim příležitost při výuce používat smartphone, tablet, Google Apps, sociální sítě, nechme je soutěžit, která skupina nejrychleji najde správnou informaci na internetu...

Zkusme do výuky zapracovat video, e-learningové a herní prvky (viz „gamifikace“ učení). Nemusí to být nuda ani pro nás jako pro tutory!

Podívejme se na ta „rušící zařízení“ jako na pomůcky, které si přinesli do výuky, možná jim tím trochu vyrazíme dech a třeba je nový způsob práce zaujme. Nechme účastníky, aby sami přišli s návrhy, jak technologie do výuky zapojit.

A nezapomínejme na stále dobře fungující příběhy (dnes „storytelling“), obrazy, vizualizaci, názornost, vlastní zkušenost... prostě všechno to, co už dávno známe. Že to není nic nového? Že už Komenský...? Není, vždyť i při využívání sebedokonalejších technologií je uvnitř člověka to malé dítě, které si chce při výuce hrát.

Naučme se inovovat i sami sebe, neodmítejme technologie jen proto, že „pro nás to už není“. Zajímejme se - berme to jako seberozvoj a adaptaci na nové podmínky, která nám umožní přežít.

Opravdový rozdíl mezi starým lektorem a novou generací je v tom, že starý lektor neví, co mají ti mladí v ruce a neví, jak „to“ zapojit do hry.

Pokud nám tohle uteče, pak jsme jako lektoři skutečně zestárli a ztrácíme u mladých (vcelku pochopitelně) respekt. Vždyť co nám bude říkat ten/ta, co neví, jak vytvořit zdarma dotazník na Google Apps a učí nás, jak funguje společnost? Neznáš Twitter? Facebook? Co mi tu budeš povídat!

Kupodivu se tato situace „zastarání způsobu vzdělávání“ možná daleko víc týká vzdělávání ve školách než vzdělávání dospělých, neboť ve firmách je přece jen tlak na znalost technologií větší a lektoři vzdělávání dospělých nejsou celý život jen „za katedrou“, ale mají za sebou často i nějakou vlastní odbornou praxi, při níž technologie chtě nechtě uplatnili.

S přístupem „u jídla se nečte a nemobiluje“ a „ve škole se nečte pod lavicí“ daleko nedojdeme.

Je to na nás: jsme schopni s nimi najít nějaké souznění, s tím, co pro ně představuje hodnotu?

Pokud negujeme jejich hodnoty a nerozumíme technologím, ztrácíme jako lektor autoritu a akceptovatelnost.

Většina vzdělávacích institucí operuje často pojmem „celoživotní učení“. Naučme se jej aplikovat i na sebe - přijměme s radostí fakt, že celý život budeme pracovat na „sebeaktualizaci“ a inovaci našich vzdělávacích produktů, protože zakrnět znamená společensky umřít.

A pro ty, co si teď řeknou, „to radši chcípnu, než abych se jim přizpůsoboval“, mám jediné doporučení: neinovujte a učte své vrstevníky, kteří na hravost a technologie rovněž rezignovali. Než vám odejdou do důchodu nebo do hrobu...

Mgr. Jana Brabcová, jednatelka Grafia, s.r.o.


Zdroj: Andragogika v praxi: časopis Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR. ISSN 2336-5145. Více informací na http://www.aivd.cz/casopis.

Diskuze

Pro přispění do diskuze je potřeba se přihlásit