Revue DV

Global thinking

Jana Brabcová, jednatelka Grafia, spol. s r.o.

V souvislosti s naším úspěšným projektem S jazyky za prací (který učí nezaměstnané profesnímu jazyku kvůli lepšímu uplatnění na trhu práce) jsem zaslechla názor, že není dobré podporovat, aby se lidé naučili cizí jazyk - natož pak profesní! - protože to může mít neblahý důsledek na zaměstnanost. Stručně řečeno: když je naučíme německy, půjdou pracovat za hranice… A hlavně by se to nemělo podporovat nějakými evropskými projekty. Kdo to kdy slyšel…! Autorem myšlenky nebyl vypitý mozek ve čtvrté cenové. Ten člověk byl vysokoškolsky vzdělaný zastupitel.

Trochu mi zatrnulo. Jsem z generace, která se narodila do uzavřených hranic a každá zmínka o systémovém omezení svobody mne irituje o to víc, že jsem se do "západního Německa" mohla podívat až ve svých pětadvaceti letech. Tehdy jsem si také na vlastní kůži vyzkoušela, jaký je to rozdíl něco trénovat v socialistické jazykovce a pak to uplatňovat v reálném životě.

Myslela jsem si, že po revoluci už nemůže přijít nikdo s účelovým omezením jazykového rozvoje…

Chápu, že je smutné, že u nás mladí a schopní vystudují a pak odcházejí za hranice vydělávat několikanásobek mzdy, kterou jim vyplatí zaměstnavatel v Čechách. Tu touhu vydělávat stejně jako cizinci neovlivňuje znalost jazyka, ale zcela jiné lidské vlastnosti. Odvaha, ambicióznost, ochota přijímat výzvy, pracovat na sobě a učit se, ochota k dyskomfortu - opustit své zaběhnuté koleje a zkusit, zda uspěju… A samozřejmě závist, ego, potřeba splácet hypotéku a řada dalších motivací. Kdo má motivaci, jazyk se doučí na místě, stačí, když přesvědčí zaměstnavatele, že to má s ním zkusit.

Pokud člověk umí jazyk alespoň na komunikativní úrovni, je jeho vstupní pozice lepší. Pravdou totiž je, že na cizince neobratně žvatlajícího jeho mateřštinou, se každý domorodec dívá poněkud skepticky, tak trochu jako na chudého duchem. A stokrát mu může tvrdit, že v Čechách má dvě vysoké školy.

Dobrá znalost jazyka dané země může být vstupenkou, ale o úspěchu rozhoduje řada dalších věcí, stejně jako o motivaci vrátit se po čase domů.

To, co naše lidi žene z republiky vydělávat jinde, není znalost jazyka, ale propastná nerovnost mezi platy na různých stranách hranice za stejnou práci. Člověk má čas jen jeden, je to statek, který prodává zaměstnavateli - a je na každém z nás, na jakém trhu ho nabízí a co považuje za minimální částku za něj inkasovanou.

Ekonomická migrace a volný pohyb pracovních sil není žádnou převratnou novinkou, po staletí bylo běžné, že i vyučení chodili "na zkušenou" za kopečky. A tehdy se řada z nich vracela. Zkušenější, s nadhledem - a přinášeli (stejně jako dnes) po svém návratu inspiraci, inovace, nápady, jak věci u nás vylepšit, jak fungovat lépe…

Jestliže nezaměstnaný, který je zátěží pro náš sociální systém, najde díky lepší znalosti cizího jazyka práci v zahraničí, jenom dobře.

Naším cílem by nemělo být bránit lidem pracovat za hranicí, ale dát jim šanci okusit práci i chleba někde jinde - a pak pro ně mít dobrou motivaci k návratu domů. Takovou motivací je stabilita země, pocit, že právě tady chtějí vychovávat své děti, přijatelná doba strávená vyděláváním na nezbytné materiální statky v poměru ke zbylému času na rodinu a koníčky, čistý vzduch a voda, kvalitní potraviny, důvěra, bezpečí, svoboda… Pokud tohle vytvoříme, nemusíme se obávat trvalé ztráty kvalifikovaných lidí. A jestli ne, dobře nám tak.

K trvalému návratu domů pouhý stesk po české krajině většinou nestačí.


Mgr. Jana Brabcová

jednatelka Grafia, spol. s r.o.

Diskuze

Pro přispění do diskuze je potřeba se přihlásit