Revue DV

Jak podpořit motivaci jednotlivce k CŽV

Mgr. Jana Brabcová


Mýtus č. 1 - vzdělávání je otrava

Mýtus č. 2 - vzdělávat se má cenu jen v mládí

Mýtus č. 3 - za vzdělávání se neplatí

Vzpomenete si na své zážitky ze základní školy? Vnímali jsme ji jako něco, co je povinné, čemu se nedá vyhnout, co nás víc nebo míň trápí, někteří z nás chodili za školu, jiní jim tiše záviděli odvahu, další se šprtali kvůli známkám a rodičům, jiní se těšili na tělocvik a další třeba na praktika z chemie… Zvykli jsme si, že školu musíme nějak "přežít" - a pak už budeme velcí dospělí a už se nebudeme muset učit. Málokdo z nás v mládí vnímal školu jako službu, která nás má připravit na další život, případně na profesní start.

Behaviorální ekonomové mluví o kotvě neboli o imprintingu. Popisuje, že první setkání s daným jevem určuje náš vztah k danému jevu při dalších setkáních. V daném případě i náš vztah k učení. Když jsme byli ve škole úspěšnější, motivovalo nás to a bavilo, v pozdějším věku možná snadněji otevřeme učebnici nebo e-learningový kurz na webu.

Pokud nás škola vysloveně štvala nebo jsme se tam cítili jakkoli nedobře, bude učení pro nás mnohem těžší v dalším - dospělém - životě. Proč? Protože vždycky se v nás probudí naše amygdala, která varuje - pozor, může to být zase nepříjemné, nepůjde ti to, budeš mít ostudu, když propadneš u zkoušky… Raději se tomu vyhni!

Takový model akce a reakce se nedá vymazat, dá se jen přepsat (tedy nikoli klávesa delete, ale insert). A to ne hned, ale postupně. Pokud chceme daný jev u dítěte přepsat, nějakou dobu to potrvá, většinou podle síly předchozího negativního zážitku. Pokousal tě pes? Bojíš se každého dalšího, jen se přiblíží na pár metrů? Podívej, máme štěňátko, to nekouše. Chceš si ho pohladit? A když to dítě zkusí, zaraduje se, že se to povedlo. A pak to zkusí znovu a znovu, vždycky trochu víc, s trochu větším psem. Při troše štěstí se po pár pokusech psů bát přestane a na kousnutí zbude už jen blednoucí vzpomínka.

Se vzděláváním je to podobné. Člověk s předchozí negativní školní zkušeností potřebuje také přepsat model. Zkusit to znovu a jinak, možná i v jiném prostředí. Nenudil se v kurzu? Chválil ho lektor? Sklidil uznání či potlesk? Povedla se mu závěrečná zkouška? Dokázal po kurzu nabyté dovednosti použít v praxi?

Tohle všechno, krůček po krůčku může vést k chuti zkusit se vzdělávat i dál. Jen vyžadujeme, aby se v dospělém věku s námi jednalo jako s dospělými, což pochopitelně klade na lektora poněkud jiné nároky než na paní učitelku na základce (jakkoli mám každého dobrého učitele v úctě). Také vyžadujeme návaznost na naši pracovní praxi či profesi, a použitelností sdělovaných informací či trénovaných dovedností poměřujeme kvalitu kurzu.

Jednou z motivací ke vzdělávání v dospělosti je tedy "přepsání" negativních modelů výuky v našem mozku a užitečnost času a úsilí věnovaného učení.

Stejně tak jsme si zvykli, že v naší republice je vzdělávání zdarma. Každý z nás chodil do školy, ale většina z nás za to nic neplatila. I tady došlo k upevnění původní kotvy - "za vzdělávání se neplatí". Zvykli jsme si, že účet za nás platí zaměstnavatel či stát (jen málokdo si uvědomí, že z našich daní), a tedy je to jejich věc, jak to dopadne a jestli budou výsledky. Odvykli jsme si přebírat (spolu)odpovědnost za výsledek vzdělávání.

Když si něco kupuji za své peníze, chci dostat to nejlepší, kontroluji kvalitu, reklamuji nekvalitní provedení prakticky čehokoli. U vzdělávání to neumíme nebo nechceme? Zvykli jsme si, že když za nás někdo jiný platí účet, pak také má on odpovědnost za kvalitu. My to tam prostě odsedíme - stejně jako kdysi ve škole. Vždyť náš čas nás nic nestojí, maximálně tak běží plat, který nám platí zaměstnavatel, nebo podpora v rekvalifikaci, jsme-li hlášeni na úřadě práce jako uchazeči o zaměstnání.

Málokdy si uvědomíme, že čas strávený na kurzu, který jsme si sami aktivně nevybrali, který musíme jen "odsedět", protože nás nebaví a nic moc nám nepřináší, platíme svým vlastním životem. A kolik stojí náš život? Co jsme mohli za tu dobu udělat jiného? Opravdu nás to nic nestojí?Ptejme se sami sebe, jak daný kurz, na který nás poslal zaměstnavatel či úřad práce, souvisí s naší pracovní výkonností a naším dalším profesním směřováním. Rozvíjí nás? Učíme se smysluplné věci, které nás posouvají blíž k našim cílům? Nevyplatilo by se aspoň se zaměstnavatelem či úředníkem Úřadu práce vést rozhovor o vzdělávacích potřebách a tím, kam chceme dojít? Podívejme se na vzdělávání jako na prostředek k získání úcty, zajímavých sociálních kontaktů či zajištění "bezpečného přežití" při další reorganizaci ve firmě, ale také jako na možnost být za své nově nabyté dovednosti více placeni.

Pokud nebudeme vidět vzdělávání jako zbytnou věc "jen" v úrovni naší seberealizace, začneme se aktivně zabývat plánovaným sebe rozvojem a převezmeme zodpovědnost za jeho výsledky (což je opět přepsání "neodpovědného" školního modelu). Pak také budeme ochotni si za smysluplné vzdělávání připlatit a kontrolovat jeho kvalitu.

Jednou z dalších motivací k celoživotnímu vzdělávání je tedy vědomí nutnosti udržení vlastní pracovní síly v kondici, být fit a použitelný v dané době a firemní situaci. Příkladem může být vzdělávání v nových technologiích a PC dovednostech, stejně jako v jazycích, soft skills a v našem profesním oboru.



Mgr. Jana Brabcová

jednatelka Grafia, spol. s r.o.
prezidentka AIVD ČR

Diskuze

Pro přispění do diskuze je potřeba se přihlásit